Tibetská kniha mrtvých a její význam

 

Tibetská kniha mrtvých je základním kamenem tibetského buddhismu, ale ne jediným. Světlo světa spatřila v 8. století, ale v té době nebyla přístupná veřejnosti. Autorství je připisováno duchovnímu učiteli Padmasambhavovi neboli Guru Rinpočhemu. Založil první buddhistický klášter v Tibetu s názvem Samje a také je považován za zakladatele buddhistického směru nebo školy Ňingmapa.

Podle slov 14. dalajlamy se jedná o dílo, které je součástí cyklu „Hlubokých nauk o spontánním vysvobození skrze rozjímání o pokojných a hněvivých božstvech.“ Česká verze Tibetské knihy mrtvých byla přeložena Josefem Kolmašem z tibetského originálu.

Kniha je vlastně takovým průvodcem procesu přechodu z jedné existence do jiné. Klade důraz na zákon karmy, který se opírá o zkušenosti a dobré či špatné skutky v předchozím životě. Člověku v době smrti pomáhá projít nebezpečnými až někdy děsivými stezkami barda.

Když nastane smrt, neprochází bytost proměnou pouze fyzickou, ale i mentální. Vědomí prochází třemi fázemi posmrtného mezistavu. Tento mezistav se nazývá bardo. Prvním stádiem je bardo hodiny smrti, dalším je bardo prapodstaty a nakonec bytost a její vědomí prochází bardem vznikání.

Kniha pomáhá i pozůstalým se vyrovnat se ztrátou blízkého. Pochopí, čím zemřelý prochází a předčítáním mohou přispět k jednoduššímu přechodu do jiné existence či rovnou do stavu nirvány.